Přestože je fotografie po více než sto šedesáti letech své existence někdy označována za poněkud přestárlý obor, je naštěstí stále mnoho těch, kdo jsou jejím prostřednictvím schopni obohacovat náš pohled na svět kolem nás, na nás samé, či si ji osvojit jako výsostné médium sebevyjádření. Vedle aktuálních přístupů, které se zabývají samotným statutem fotografického obrazu a jeho vztahem k našemu vidění světa jako obrazové konstrukce, se ve stále nových podobách uplatňuje přístup takříkajíc „introspektivní“, který naopak dychtí po nových (fotografických) světech. Právě zde je třeba hledat kořeny a impulsy fotografické tvorby Jakuba Sobotky.

Tento „introspektivní“ proud, jehož kořeny lze nalézt již u anglických piktorialistů a historicky nejpregnantněji vyjádřit pomocí Stieglitzovy teorie „ekvivalence“, se dále rozvíjel, přikořeněn surrealismem, i v poválečné fotografii,. Je jistě na místě vzpomenout bohatou tradici české imaginativní fotografie, specificky se rozvíjející zvláště v poválečné době právě na moravské půdě, například v tvorbě autorů skupiny Dofo či v díle Vladimíra Židlického. Je právě tak třeba upozornit na stále sílící tendenci fotografie vystupovat ze svého staletého řečiště vstříc přístupům jiných uměleckých žánrů (což v důsledku vede k problematizaci rozličných dělení umělecké praxe dle pouhých technických prostředků). Ani Jakub Sobotka bohudík nepatří k těm, kdo se nechávají spoutávat takzvaně „specifickými“ vlastnostmi fotografie, a v jeho díle tak lze nalézt překvapivé posuny od konceptuálního přístupu, uplatněného v cyklu Portréty, přes land-artem ovlivněné Akce až k současné „soukromé topologii“.

Je možno říci, že ve svém cyklu „Krajina nepoznaná“ se Jakub Sobotka po svém chápe pojmu krajiny, či spíše jeho (jejích) odrazů, propukajících v úsporná tvarová gesta. Fotografii vlastní princip přetváření skutečnosti je zde pomocí manipulace negativu převrácen až do krajnosti a slouží k tvorbě krajin foto-graficky autonomních, k tvorbě celin, proláklin i nárysů v písku, omamně bloudících na půl cesty mezi ornamentem a symbolem. Výsledné práce tak upomínají na kontemplativní vyváženost japonských zahrad a zároveň se vyslovují ke stále zásadnější otázce našeho vztahu ke krajině, jehož kořeny jsou vždy navýsost individuální. Zvláštní důraz je zde kladen na grafický potenciál fotografického obrazu, na jeho schopnost povstávat nikoliv jen z kontaktu se skutečností, ale ze sebe sama, z osobnosti a kreativity svého autora (tomu je podřízena i technicky precizní práce s formou a strukturou). Sobotkovy práce se v tomto ohledu vyznačují až dětsky básnivou prostotou, která se ovšem ve své poučenosti nezalekává ani dekorativní doslovnosti, jež ústí v osobitou odrůdu lyrického symbolismu.

Ale v posledku a nakonec jde vlastně o pocit. A o to, jak jej popsat. Popsat fotografií, jako Jakub Sobotka.

Pavel Vančát, historik umění